Stimulace vytrvalostních schopností

V širším slova smyslu bychom mohli aerobní činnost definovat jako pohybovou činnost delšího trvání za přísunu kyslíku. Výrazně zatěžuje kardiorespirační systém a vyžaduje velkou spotřebu kyslíku.

Stimulace vytrvalostních schopností nepatří k obtížnějším tréninkovým úkolům, neboť jejich adaptabilita je mnohem větší než u ostatních kondičních schopností. Úroveň vytrvalostních schopností určuje především řada fyziologických funkcí. Trénink je proto nutné opřít o poznatky z fyziologie, která podrobně zkoumala činnost různých systémů lidského těla a také jejich adaptační změny. Úroveň vytrvalostních schopností určuje hlavně výkonnost dýchacího a srdečně-cévního systému, příjem a transport O2 a energetických zdrojů do činných svalů, metabolismus, uvolňování energie ve svalu, vytváření optimálních zásob energie a jejich mobilizace.

Cílem rozvoje vytrvalosti je tedy prodlužovat dobu cvičení při dané intenzitě a zvyšování intenzity cvičení při konstantní době trvání cvičení.

 

Vytrvalost lze rozlišovat na dlouhodobou a střednědobou, vytrvalost krátkodobou a rychlostní.

Vytrvalostní schopnosti s anaerobním základem – krátkodobá a rychlostní vytrvalost:

Zde bych měl vysvětlit pojem anaerobní cvičení.

Je to krátkodobá pohybová aktivita, při které získává sval energii převážně cestou anaerobní glykolýzy tj. pochodem, kdy se energie uvolňuje z krevního cukru (glukózy) bez nároku na zvýšení dodávky kyslíku. Rozlišujeme pojem anaerobně laktátové a anaerobně alaktátové procesy.

Krátkodobá vytrvalost (laktátové) (20 sec.-2 min.) klade vysoké nároky na LA systém, tedy využívá aktivace LA (kyseliny mléčné). Snahou je tolerovat nepříjemné důsledky acidózy.

Rychlostní vytrvalost (alaktátové) (do 20 sec.) využívá aktivace ATP-CP (adenozintrifosfát a kreatinfosfát).

 

Střednědobá a dlouhodobá vytrvalost

V širších souvislostech je u těchto schopností předpokladem zvýšený podíl pomalých svalových vláken, úroveň energetických rezerv ve svalu a jejich mobilizace. Z funkčního hlediska mají určující význam dvě charakteristiky O2 systému, který se zde dominantním způsobem uplatňuje: vysoký aerobní výkon a aerobní kapacita.

Vytrvalost střednědobá (2-11 min.) aktivizuje LA+O2 systém.

Vytrvalost dlouhodobá aktivizuje O2 systém    –    (11-30 min.)

                                                                    -    (30-90 min.)

                                                                    -    (nad 90 min. trvání)

Pro klasifikaci vytrvalostních schopností toto dělení dostatečně vyhovuje praktickým tréninkovým potřebám, i když není zdaleka jediné. Musíme si uvědomit, že trénink „vytrvalosti“ jako celku není možný a že se velikostí zatížení mohou stimulovat aerobní a anaerobní procesy tzn. že vždy v nějakém poměru má zastoupení jak složka aerobní, tak i anaerobní.

Př.

a)      běh na 100m: TF 180-200, Laktát (mmol/l) 13-16, Produkce energie: aerobně 20 %, anaerobně 80 %

b)      běh na 400m: TF 190-205, Laktát (mmol/l) 18-25, Produkce energie: aerobně 47-60 %, anaerobně 53-40 %

c)      běh na 5000m: TF 180-195, Laktát (mmol/l) 8-14, Produkce energie: aerobně 75-80 %, anaerobně 20-25 %

Pro shrnutí: na stimulaci aerobního systému má zásadní význam intenzita, která klade vysoké nároky (nikoliv maximální) na spotřebu kyslíku, acidóza (LA) přitom zůstává v mezích tolerance, cvičení lze provádět déle.

 

Ještě bychom ve zkratce měli ukázat na metody rozvoje vytrvalostních schopností.

a) Metoda nepřerušovaného zatížení:    - souvislá (užívá nepřerušované rovnoměrné zatížení)

                                                           - střídavá (mění se plánovaně rytmicky nebo arytmicky intenzita zatížení)

                                                           - fartleková („hra s během“ má obdobné využití s tím, že intenzita se mění podle subjektivních pocitů sportovce)

Rámcové parametry této metody jsou v podobě doby cvičení: 30 minut až několik hodin, intenzita cvičení: 130 – 170 tepů za minutu.

Výhody:           - dlouhá doba zatížení

                      - relativné nízká hladina laktátu

Nevýhody:       - rozvíjí se pouze aerobní kapacita

                      - nízká intenzita

b) Vytrvalostní schopnosti lze rozvíjet též metodou intervalovou.

Výhody:           - vysoká intenzita

                      - relativně nízká hladina laktátu

Nevýhody:       - krátká doba zatížení

                      - rozvíjí se pouze aerobní výkon

 

Závěrem bych chtěl podotknout, že článek byl určen širšímu pohledu na rozvoj vytrvalostních schopností pro veřejnost. Problematika je opět trochu složitější, neboť jsem zde nepoukázal na termíny, na které musíme brát též zřetel, jakož jsou aerobní kapacita, aerobní výkon (Vo2max), anaerobní práh, ale pro tréninkovou praxi širší veřejnosti, by tyto základní informace mohly být dostačující.

 

 

Václav Kain