Vašek

Mojí sportovní vášní se stal fotbal. Od dětství pro mě prakticky neexistoval jiný svět. Můj mateřský klub byl FC Vysočina Jihlava. Vyrůstal jsem tam prakticky od žáčků, kde jsme hráli I. žákovskou ligu. Můj post byl od začátku jasný - útočník. V té době jsem byl nejlepším střelcem našeho mužstva po několik sezón. Za mé dovednosti, které jsem se za ty roky naučil děkuju trenérům Miroslavu Fuksovi, panu Novickémů, v dorostu panu Černému, Invaldovi, Vrzáčkovi, Jansovi a v můžích panu Březinovi. Po žákách jsem v dorostu neustále střídal A tým s B týmem. V B týmu jsem nosil za pana Černého a Invalda kapitánskou pásku a chodil na lavičku A týmu. V B týmu, který hrával krajské soutěže, jsem míval sezóny, kdy jsem byl na špici tabulky střelců celé soutěže. Zlom přišel, když jsme měli končit ve starším dorostu. Z A týmu měli kluci snadnější přechod do juniorky, která hrála divizi. Z našeho B týmu jsem tehdá šel do juniorky pouze já, zbytek kluků se rozuteklo po kraji. Přechod z dorostu do mužů nebyl jednoduchý a já dostával šanci jen zporadicky. V třetí sezóně, konkrétně v zimní přípravě, jsem na sobě makal jako nikdy a neslo to výsledky. Byl jsem v zimní přípravě hodně využívaný, měl podporu trenéra a já cítil, že další část sezóny je moje a bude se mnou počítáno, protože v takové formě jsem nikdy nebyl. Jenže přišel první mistrák a na naše zápasy byli posíláni hráči z A týmu, kteří neměli zápasovou zátěž a já šel opět stranou. Slyšel jsem každý týden pouze sliby a šance žádná nepřišla. Bylo to beznadějné a tak jsem to vzdal. S odstupem času se na to dívám jinak, asi takový fotbal je a měl jsem vydržet, ale to je všechno jen kdyby. A tak jsem odešel na roční hostování do Nového Města na Moravě, kde hrála i bývalá přítelkyně. Tam jsem byl spokojený, ale člověk potom zjistil, že návrat mezi poloprofesionály je hodně těžký. A tak jsem si řekl, že budu hrát už jen pro radost a šel jsem do Stonařova. Tam jsem několik let a musím říct, že jsem tam byl zatím nejvíc spokojen. Parta a lidi, co jsem měl kolem sebe, jsou naprosto úžasný. Nicméně přišlo zranění a já musel na operaci s tříslem. Tyto komplikace trvaly téměř dva roky. Nebyla to první operace.. v roce 2000 jsem prodělal první operaci a to plastiku chrupavky. Poté jsem byl s tímto kolenem jestě 3x na operaci. Takže když to shrneme, můj zdravotní stav nedovoluje tolik, abych mohl dál pokračovat v tomto sportu, protože bolesti jsou neustálé. Téměř dva roky už hraju se zatnutýma zubama, protože je těžké opustit něco, pro co celý život žijete. Ale letos 2008 po skončení sezóny jsem definitivně oznámil konec a posouvám svojí aktivní kariéru do oblasti vzdělávání a trenéřiny. Momentálně jsem se zaměřil na oblast fittnes, kde dělám osobního a kondičního trenéra a atletiku, kde trénuju Lucku ve skoku o tyči! Nynější cíl je rozšířit co nejvíce znalostí v oblasti kondice,fittnes, wellnes, zdraví, kterou později plně využiju v mé druhé etapě kariéry - trenérské.