Lucka

 JAK JSEM PŘIŠLA K ATLETICE

Jako malá jsme se neustále stavěla na hlavu a dělala kotrmelce. Moje mamka cvičila děti v Toušeni, tak mě tam začala brát už jako hodně malou. Dnes podobné cvičení vedu já. Ve druhé třídě byla možnost přejít z Toušeňské ZŠ do Brandýsa, kde měli !!!2 obrovské tělocvičny!!! Neváhala jsem. O prázdninách v roce 1996 mě rodiče vzali na stadion do Houštky. Zrovna probíhaly závody a tak jsme se domluvili, že mě rodiče přivezou jindy. Bylo mi tenkrát 9, všem ostatním kolem 15-ti. Pavel Sládek, můj první trenér mi říkal, ať běžím vždy jen půlku rovinky, nikdy mi to ale nedalo a běžela jsem až do konce. V září přijela do Houštky nová trenérka, Květa Hájková. U ní jsem trénovala až do patnácti. V šesté třídě jsem nastoupila do sportovní třídy, kdy jsme měli 5x týdně tělocvik, dva povinné tréninky a ještě jsem na další tréninky chodila stále do Houštky. Pamatuji si moje první závody v lednu 1997 v hale na Strahově. Běžela jsem 150 a v hale to bylo celé kolečko a já se bála běžet naplno. Taťka mě jel natáčet a pamatuji si, že jsem doběhla poslední v rozběhu a měla jsem na krajíčku, že jsem poslední. Cestou domů mi taťka dovolil sedět v autě na přední sedačceJ . Další závody už jsem běhala převážně 800m, což byla nejspíš chyba. V tomto věku jsem měla rozvíjet rychlost, která mi teď chybí a ne vytrvalost…škoda.

Jak jsem začala skákat tyčku

Vždycky mě zajímala disciplína skok o tyči. Asi mě zaujala v televizi a chtěla jsem si ji pak vyzkoušet. Neustále mi ale říkali, že jsem na to moc malá a až v 7. nebo 8. třídě si mě trenérka zavolala do kabinetu ve škole, jestli nechci dnes přijít na trénink, že bude učit kluky tyčku na víceboje! Bylo to super! Učili jsme se běhat s tyčí a potom jsme zkoušeli skákat do doskočiště. Bylo nás asi 5, samí kluci a já. Zanedlouho mě tyčka chytla a překonávali jsme se s klukama na dvou metrech. Milovala jsem gymnastiku a s tyčí jsme ji začali více trénovat. Rázem moje trénování dostalo úplně jiný směr! Kluci postupně odpadávali a už se moc netrénovalo, a já v té době zjistila, že je v Houštce trenér, který skákal tyčku! Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem za ním přišla. Pak mě tedy ale začal trénovat tyčku, hned na prvních závodech jsem skočila 240, v hale v Jablonci jako žákyně potom 260. U Květy jsem postupně skončila s běháním a trénoval mě už jen Roman Starý. V té době jsem skákala hlavně výšku a dálku. Se svojí tělesnou výškou 156 cm jsme tenkrát skočila 155.

Moje tyčkařská kariéra :)

Na jaře 2001 mě začaly bolet kolena a skončila jsem na 14 dní na Bulovce, kde mi řekli, že mám se sportem navždy přestat. Obrečela jsem to a neskončila. Kolena se postupně lepšila a já zkoušela lehce skákat a běhat. Přešla jsem na měkkou ohnutou tyč a dva měsíce po nemocnici jsem byla 3. na Mistrovství ČR. Bylo to v Praze na Slávii, do té doby jsme měla osobák 280 a tam jsem skočila 295! Já s jednou jedinou tyčí, kovovou lercou. Ostatní holky měly vaky plné nových laminátových tyčí! Byl to úspěch, rodiče z toho měli obrovskou radost a všechno prožívali se mnou! Houštka mi tedy po tomto úspěchu koupila novou tyč. Sice jsem měla jednu tyč, ostatní deset, ale i tak mě to posunulo dál. Ještě téhož roku jsem v hale skočila magickou tří metrovou hranici.

O rok později (2002)jsem skočila na MČR 340 a skončila tak druhá!! Už podruhé jsem si tak vybojovala účast na Mezistátním utkání. Tentokrát se konalo v Maďarsku, odkud jsem si přivezla také stříbro. Rok 2003 mi moc nešel a já stagnovala. Nejvyšší výkon byl 330.

Na konci března 2004 jsem jela na soustředění Sportovního centra mládeže. Tam se dělaly různé testy. Vynikala jsem v silových a technických disciplínách, v bězích a odrazech jsem výrazně zaostávala. Přijela jsme domů a řekla to Romanovi. Ten se k tomu však nestavěl tak, jako že začneme více běhat, spíš, že to nevadí. A to vadilo mě. Našla jsem trenéra, který v Houštce kdysi skákal a nyní už se atletikou nezabýval. Přivedla ho zpátky do Houštky. Nejdříve jsem byla z jeho přístupu nadšená. Problém však byl v tom, že jsem celé roky skákala sama(i 50 skoků během tréninku) a nyní se naše tréninková skupina rozrostla na 10 skokanů a každý jiné úrovně. Bylo to super, nechápala jsem, jak dokázal vzbudit zájem o tyčku v tolika lidech. Horší už bylo to, že jsem stihla tak 10 skoků za trénink a šlo to z kopce. Zpočátku tyčka moc nešla na závodech, ale se změnou trenéra se s tím musí zpočátku počítat. Stále jsem věřila ve zlepšení. Po problémech s koleny jsem nechtěla chodit překážky. Musela jsem se podřídit tréninkům a na tréninku, který byl po TV, kde jsem běžela 800m na čas, jsem si zranila koleno na překážkách. Asi to bylo únavou, na překážky jsem se necítila….To bylo v půlce května. Přišla jsem tak o celou závodní sezonu a lehce začala trénovat až začátkem srpna. Koncem září jsem šla první závod a skočila překvapivých 330. O 3 dny později nečekaný osobák 345 cm, o den později osobák na výšce 156 cm po několika letech a o další den později neskutečný osobák v chladném počasí 360cm na tyčce! Tak to jsem nečekala!!3 závody v jednom týdnu a 3 osobáky!! O týden později jsem na vícebojích potvrdila svou výkonnost 350-ti cm.

V únoru 2005 mi na pokusy uteklo 3.místo za 353 cm. Věděla jsem, že na to mám a v létě jsme to holkám vrátila! 3. jsem byla já! V Květnu 2005 jsem se vrátila k Romanovi a na MČR jsme skočila 365 a odvezla si tak domů stříbro!! O den později opět osobák ve výšce na 157, o další den později jsem potvrdila výkonnost na Mezistátním utkání 360 a o dva dny později se mi nepovedlo na MČR dospělých skočit 370. Týden to byl opravdu nabitý! Úplně super hektický a plný překvapení! Proč nešlo 370? To jsme se dozvěděla až o několik let později…Po prázdninách jsem opět najela na svou formu a co závod, to 360- 365. Sedmkrát za sebou, v horku, dešti větru, se zraněním…..bylo to super. Být na vrcholu a věřit si. 370 jsem však nezlomila. Stále jsem měla jednu tyč…

V hale 2006 jsem měla nejlepší halovou formu! Hned na prvních závodech jsem skočila osobák na 366, na jehož překonání jsem čekala přes dva roky! Závody šly za sebou…366, 360, 365, 360, 35O a 361 na MČR žen, kdy mi pan Beran (výborný pražský trenér) půjčil tvrdší tyč. V rozeskakování jsem si blokla krk. Moc jsem si věřila, přišel vrchol a měla bych to vzdát…po tak dobře rozjeté sezoně??? Skákala jsem i s bolavým krkem a to i na té tvrdé tyči. 361 cm mi však muselo stačit. V létě jsme ještě několikrát skočila 360, ale výkonnost měla velké výkyvy a šla dolů.

Sezonu 2006- 2007 jsem začala chodit na FTVS UK, což bylo náročné jak na čas (až 2 hodiny cesta do školy), tak i na fyzičku. Ve škole jsme měli spoustu sportovních předmětů, do toho trénování a cestování. Začala jsem skákat u pana Berana na Strahově. Dvoufázové tréninky, do toho dva až tři sportovní předměty ve škole denně nešly dohromady. Byla jsem z toho tak unavená, že jsem v dubnu začala opět skákat jen v Houštce s Romanem. Chtěla jsem to zkusit, byla to příležitost…v zimě hala, výběr ze spousty tyčí…V létě 2007 jsem skákala průměrně 340 cm. Jednou se mi povedlo 360. Na AMČR jsem vyhrála s 340cm.

Sezonu 2007-2008 jsem rozjela naplno. V hale na prvních závodech na Akademickém MČR jsem si vyskákala medaili. Od té doby mi to moc nešlo, nezávodila jsem tak často, jako dříve. V době přípravného období na letní sezonu jsem se jen tak plácala. Navíc jsme se s trenérem moc nedohodli. Každý rok jsme venku skákali v úterý a čtvrtek. Já si tedy dala práci a školu hlavně na pondělí a středu, ale nakonec trenér odmítl skákat v době, kdy jsou na stadionu fotbalisti po několika letech zkušeností. Já však už ale s rozvrhem nehnula, tak jsem řekla, že si přijdu skočit, když mi to časově vyjde. Ten rok jsme se konečně s družstvem probojovali do Extraligy, nejvyšší soutěže ČR, a já zrovna neskákala. 7.6 jsem neskočila základ. Vašek se na mě byl podívat a byl pěkně naštvaný. Nesrovnala jsem se s rozběhem. Naložil mě do auta a odvezl hned po závodech do Houštky, kde jsem skákala pro radost. Měla jsme chuť skončit, nešlo to, nevěděla jsem, jak z toho ven….v Houštce mi Vašek pomohl a dodal mi chuť znovu skákat. Od té doby mě trénuje. Začátky lehké nebyly, mírně řečeno. Začaly závody a já se zlepšovala rychlostí blesku! Zvládala jsem svoji tvrdší tyč, na které jsem se bála. První závod jsem sice neskočila základ, ten další už 345 a ten samý den jsme odjeli ještě na jeden závod, kde jsem potvrdila 340. Závodila jsem 2x týdně. Na dalších závodech bylo 360, na MČR do 22 let jsme skočila 358, 368 už nešlo…skončila jsem 6. Středeční závody bylo pouze 350. Otestovala jsem si však svou psychiku, když mi na 350 sklouzla ruka a já spadla do šuplíku. Neměla jsem čas na vzpamatování a musela skákat hned druhý pokus. Dřív bych proběhla, nebo to zabalila, ale skočila jsem! 3 dny na to jsem odjeli do Plzně na baráž o Extraligu. Měla jsem takový divný pocit, chtěla jsem si půjčit tvrdší tyč. Půjčila jsem si ji a zvládla ji perfektně už v rozeskakování. Postupně jsem skočila 303,323,343,353,663 a už to by byl letos nejvyšší výkon, ale chtěla jsem víc!!A na druhý pokus jsem skočila 373! Bylo to úžasné! Po několika letech konečně zlepšení!! Další výška byla 383. Byla jsem v euforii. Na druhý pokus jsem si však chtěla zopakovat ten skvělý pocit, když jsem stoupala kolmo nahoru a já to skočila!! Nemohla jsem tomu uvěřit!!! Ta těžká příprava stála za to!!Vyšvihla jsme se tak na 6. místo v letošních tabulkách žen. Pan Beran mi to vysvětloval. Tyč, kterou mám doma, mám na skoky kolem 350, s dobrou technikou 360. Tvrdší tyč je zase na výšky 370 atd. Škoda, že mi oddíl nekoupil tvrdší tyč už před lety, když mi to skákalo. Teď mi ji však koupí a já se můžu optimisticky pustit do dalšího trénování……Mým snem bylo vždy skočit 4m….ale to může být daleko přede mnou, jen vydržet. Když člověk pro svůj cíl něco dělá, má to nějaký výsledek, tak jako mělo teď….