Cestou necestou k maratonu

Je to královská disciplína. Kdo má rád běh a rád závodí, chce si tuto trať alespoň jednou v životě zaběhnout. Ani já nebyl výjimka. Bohužel mi to má kolena dlouho neumožnovala, nebo jsem si na to díky nim spíše netroufnul. Měl jsem k této trati stále velkou pokoru. Jako metodik vím o přípravě na maraton hodně, ale pořad mě vnitřně hlodal pocit, že jsem si to ještě nezažil na vlastní kůži. A pokud něco svým lidem plánuji, musím vědět, o čem mluvím. Chtěl jsem to uskutečnit minulý rok 2016, ale to se vlivem více okolností nepodařilo. Letos jsem to chtěl zlomit. Abych nepolevil, nechal jsem se pár lidma ještě vyhecovat. Motivace byla velká. Důležité bylo, aby přes zimu drželo zdraví. Hodně jsem tomu nutričně pomohl a tak to se podařilo. V přípravě jsem postupně navyšoval objemy. Jenže jak jsem se měl dostat nad 20 km, kolena prostě stávkovala. Velkou část zimy jsem odběhal s parťákem Lubošem a postupem času na mě byla znát značná frustrace. Do maratonu chybělo 6 týdnů a já neměl odběhlý jediný pořádný souvislý běh bez bolesti kolen, který by překročil 2 hodiny. Měsíc před maratonem jsem to prostě vzdal. Ten pocit, že jsem něco vzdal, mě doslova vnitřně užíral. Nechal jsem to plynout.. Běžel jsem slušné časy na desítce, které slibovali brzký atak vlastních osobáků. Když se blížil maraton, stále více jsem ale chtěl stát na startu a vychutnávat si tu atmosféru. Předražený lístek mi též pomohl k rozhodnutí, že se na start prostě postavím. Otázkou bylo, jestli si dám pro sebe můj oblíbený půlmaraton v tempu a pak odstoupím nebo hezky pomalu tréninkově, co to dají kolena.. Rozhodl jsem se pro druhou variantu a jako bič, abych došel co nejdál, jsem vás nechal na facebooku tipnout kam až doběhnu :) a vaše tipy byly pak též velkým motorem, který mi pomohl to nevzdat. 

Byl to zvláštní pocit na startu. Na půlmaratonu většinou stojím v prvním, případně druhém koridoru a koukám na černé kluky, alespoň na startu. :) Na maratonu jsem se zařadil hezky dozadu mezi opravdové hobíky. Co jsem mohl před startem ovlivnit, to jsem ovlivnil. Dostatečně hydratoval, tělo pořádně nacukroval. Když jsem stál v zadním koridoru, připadal jsem si strašně divně. Mrazila mě ta energie a atmosféra, která byla odevšad cítit. Zároveň jsem si připadal, že nemám tady vzadu mezi touto skupinou co dělat. Kdybych měl natrénováno na maraton, běžím s cílem nejenom doběhnout, ale také útočím na nějaký slušný čas. A poslední pocit, který se mezi ty pocity vměšoval, a měl logické opodstatnění, byl, že tam se špatnými koleny a bez tréninku nemám co dělat. :) Zkrátka směs různých pocitů. Věděl jsem, že pokud chci doběhnout do cíle, musím běžet hodně pomalu. Nastavil jsem si alarm hodinek, tak aby mi nadávaly vždy, když překročím 5:50 min/km. Musím říct, že od začátku mě ty hodinky vyloženě sr.. :) Takovým tempem normálně neběhám a bylo to těžké udržet morál, když nohy chtěly běžet. Prohlížel jsem si památky a kochal Prahou. Na 15-16 km na mě čeká první podpora. Parťák Luboš se svojí přítelkyní. To je ještě všechno v pořádku, dokud nekouknu na hodinky. Uplynulý čas ukazuje cca 1,5 hod. a při myšlence, že se většinou už na půlmaratonu skoro připravuji na cílovou rovinku, mi moc optimismu nepřidává. Běžím dál vše bez jediného problému.

Blížím se k dvacátému kilometru a už se ozývají kolena. A když minu hranici půlmaratonu, představa, že mám běžet ještě jednou tolik, mě docela mává s psychikou. Soustředím se plně jen na kolena. Dalších 4-5 km se bolesti přelévají z jednoho kolena na druhé. Měním techniku běhu, abych jim ulevil. Na 24 km vyndávám sluchátka, která jsem si nechal na chvíle, když budu potřebovat vzpruhu. Ta chvíle přišla, ale hudba plní svojí roli pouze na chvíli. Po chvilce přebírají nadvládu kolena a hodně myslím na vaše tipy. Prostě to vzdát nesmím. Fyzicky se ale stále cítím dobře. To že už mě alarm po 21. kilometru přestal upozorňovat na vysoké tempo, vám je asi jasné. :) Už jsem alarm do konce závodu neslyšel. :) Postupně vyhlížím 30. kilometr. Poctivě vymetám každou občerstvovací stanici a soustředím se hlavně na hydrataci. Občerstvovací stanice je jediné místo, kde jsem si povolil přejít do chůze. Na občerstvovačkách to je i žádoucí. Jinde prostě nezastavím. Protože pokud by se mi podařilo zdolat celý závod, chci to mít s pocitem, že jsem ho odběhl a ne že jsem někde šel.  Jak ubíhaly kilometry, nějak jsem se začal těšit na pocit, jaké to skutečně je za tou 30 kilometrovou hranicí. Jaké to jsou pocity, na co ty svoje kluky připravuji. Jak moc skutečně trpí? :) Já se na to začal těšit. Když jsem se dostal na 30 km, začal jsem cítit, jak jsem pookřál a chtělo se mi zrychlit. Ale to bylo jen pocitově, energeticky na to nebylo. Najednou jsem začal vnímat kolem sebe čím dál více chodců. Hodně lidí přecházelo do chůze a ulevovali si od bolestí. Když přišlo mírné stoupání, hodně jich šlo a já běžel a předbíhal. To byly úžasné pocity. Do kopce mě totiž kolena nebolely. Když přišlo mírné klesání, moje kolena trpěla. A to Praha je vlastně placka. :)

Přichází 35.kilometr a začínám cítit jak dochází můj fyzický fond. Na 37. kilometru mám krizi a vnímám pokles energie. Nevím, jestli jsem si to vytvořil v hlavě, že jsem na to tolik myslel, že tady to může přijít. Říkal jsem si, už jen pět kilometrů. Vzpomněl jsem si na Filipa. Filip psal, kdyby se dostal až sem, tak to prostě nějak musí dolézt. A já to nechtěl dolézt. Chtěl jsem doběhnout a nevzdat to. Ale těch 5 kilometrů bylo fakt daleko. Najednou padla deka a fakt jsem trpěl. Začínám střídat nohy. Prostě na to nemám natrénováno, začíná to fakt hodně bolet. Jen kolena už ani nebolí. Cítím, jak jsou ztuhlá a na dotek necitlivá, ale běžím. Každý metr je znát. Když se dostávám na 40. kilometr, začínají se ve mně odehrávat zvláštní pocity. Už se vidím v cíli, ale nikdy nebyly dva kilometry tak šíleně dlouhé. Snad drtivá většina kolem mě jde chůzí. Hekám, funím i nahlas a je mi to jedno. Říkám si „nezastavíš, prostě až v cíli.“ V hlavě si představuji, jak probíhám cílem. Zaplavuje mě pocit štěstí a zároveň pocit zoufalství, protože mi přijde, že to nemůžu doběhnout. Chce se mi samovolně brečet. To se mi ještě nestalo. Převládalo štěstí, že vím, že to dokážu. Strašně silný pocit, že vítězím sám nad sebou, ale ještě nemám vyhráno. Prostě střídám nohy a čekám, až mě čas donese na cílovou rovinku. Tam na mě čeká tým z Vitalu a povzbuzují mě do cíle. Mám sto chutí se u nich zastavit. Kopou mě, ať běžím dál. Konečně.. vbíhám na modrý koberec, zvedám ruce, křičím do kamery a probíhám cílem. Já to dokázal! Čas mi byl absolutně ukradený, i ten pocit, že maraton má uběhnuto mnoho lidí a někteří to považují za normální. Já vyhrál sám nad sebou. Něco jsem si opět dokázal, i když tento čin neměl zdravý selský rozum.

Po převzetí medaile procházím dále cílovým koridorem a promítám si celý závod v hlavě a to jak jsem se natrápil, že jsem to málem zase neběžel. A strašně se těším, až tu medaili pověsím Maxíkovi na krk. Vychutnávám si ten pocit štěstí.

Když se probouzím druhý den po závodě, moje nohy jsou ve stejném stavu, jak kdybych právě doběhl. Koleno oteklé, úpony svalů oteklé a bolestivé. Leduji. Mám naplánovanou 2 hodinovou masáž a další dny vyměňuji kolo za auto jako dopravní prostředek, abych co nejrychleji odplavil metabolity z těla a vrátil se co nejdříve k normálu. Postupně si mohu udělat obrázek a ohodnotit maratónskou trať.

Když nebudu hodnotit sebe a že teď do této kategorie patřím, tak se divím, kolik nepřipravených lidí se postaví start tohoto závodu. Asi stejně jako já, něco si dokázat. Tato vzdálenost je z mého pohledu za hranicí a popírá tvrzení, že běháme pro zdraví. Dnešním závodem jsem si to potvrdil a nic by na tom nezměnilo ani to, kdybych na to byl po fyzické stránce připraven. Proto rád zůstanu u mé půlmaratonské trati a desítky. A i když mi maraton odsunul cíl útočit na své osobáky na těchto tratích, nelituji, že jsem tento závod běžel. Nicméně mě další maraton neláká. Ať už z velké časové tréninkové zátěže, charakteru tohoto běhu nebo prostě z pohledu zdravého rozumu s ohledem na stav mého kloubního aparátu. A všem, kteří se chystají na tuto výzvu, opravdu doporučuji mít pár odběhaných sezón a být minimálně po zdravotní stránce 100% v pořádku a dobře se na to připravit.

Na druhou stranu ten pocit, že jste to dokázali.. :)