Vysoké Tatry (11.-14.9.2008)

 

Do Vysokých Tater jsme odjížděli ve čtvrtek ve 12 hodin z Jihlavy s očekáváním dalšího dobrodružství. Opět jsme netušili co nás čeká. Pozitivní už ale bylo pro Lucku to, že cestou byly podávány informace o programu, autobus měl klimatizaci, takže Lucka byla na začátek více než spokojená :D Tento zájezd má tradici už od roku 1970. Celkový počet účastníků zájezdu byl kolem 45, kdy věkový průměr byl o malinko vyšší. To ale nemění nic na faktu, že leckteří mladí by mohli kondičku těm starším jenom závidět.

Ubytovaní jsme byli v hotelu Mladosť ve Svitu nedaleko Popradu, kam jsme dorazili před devátou hodinou. V autobuse se celou cestu hrálo na kytaru a harmoniku, pilo se u toho, takže se cesta z plánovaných 7 hodin natáhla na 9.

V pátek byl naplánován odjezd na první tůru na 7:45. Jeli jsme do Starého Smokovce, kde jsme v 8:30 vyjeli lanovkou na Hrebienok (1262m) a odtud už to začalo hezky po svých. Cesta vedla přes Malou Studenou dolinu až k Téryho chatě, kde byl první odpočívací bod a pro některé konečná stanice. Sem jsme dorazili v 11 hodin a po půlhodinové pauze na svačinu pokračovali dál přes Pfinnovu kopu (2060m), Priečne sedlo (2352 m) na Zbojnickou chatu (1960 m), kam jsme dorazili ve 14:15. Cesta byla krásná a náročná. Byla velká oblačnost, tudíž hory byly zahaleny v mlze.

Foukal ale vítr, který vždy na malou chvíli odkryl část pro nás nové krajiny. Lucka byla ve svém živlu, krásná krajina a věřila, že konečně zažije dovolenou bez extrémních situací. Mýlila se… Netušili jsme, co nás čeká při výstupu na Priečné sedlo (2352m). Ukotvené řetězy na téměř kolmých stěnách na vrcholku těchto hor byly pro nás celkem velkým šokem. Bez jištění se strachem z výšek jsme pomalu začali stoupat.  

      

                    

To že si Lucka sáhla opět na dno, jsem poznal z jejího výrazu, když dorazila do sedla.

Při našem horolezeckém umění bylo jediné štěstí, že hory byly zahaleny v mlze a my viděli pod sebe do vzdálenosti 100m, ale i to stačilo. V tuto chvíli jsme ještě více obdivovali kondičku starších lidí, kteří nezůstali na Téryho chatě a vydali se na tuto pouť. Je pravda, že někteří říkali, že kdyby to tušili, tak tam v životě nejdou, ale pud sebezáchovy vás vybičuje k opravdu velkým výkonům. Po sestupu ze sedla se ukázalo, že ta námaha stála za to. Ta nejkrásnější krajina teprve přišla. Mezi kamenitou krajinou se rozléhaly průzračná jezírka, která dávala krajině jedinečné kouzlo.

Lucka má ve zvyku vozit jako suvenýry z dovolených kameny. No každého věc, ale když jsem viděl, že si Lucka téměř na vrcholu nandavá do batůžku 3 kameny, které váží dohromady tak 10 kilo, tak jsem na ní zůstal nevěřícně civět. :D Po sestupu na Zbojnickou chatu, kde jsme doplnili energii a kde pivo stálo 60 korun, jsme se ve 14:40 vydali zpět k lanovce do Hrebienoku a do Starého Smokovce, kde na nás čekal řidič Karel se svým Mercedesem. Po příjezdu na hotel jsme dali večeři a ihned odjeli do Popradu do termálů, kde jsme měli zregenerovat síly na další den, což se nám moc nepovedlo, protože jsme celou dobu blbli na místních atrakcích.

 

Druhý den byla trasa naplánovaná z Tatranské Polianky (1005m), přes Sliezský dom (1670m) a Polský hřebeň (2199m) na Východnú Vysokú 2428m, kam jsme z důvodu námrazy nedošli a ukončili jsme tůru na Polském hřebenu. Počasí vyšlo skvěle. Bylo úplně jasno, akorát foukal silný a studený vítr, tudíž teploty na hřebenu byly pod bodem mrazu. První kilometry druhého dne byly strašné. Puchýře na nohách s pocitem, že za sebou táhnete dvě železné koule na řetězu. Později se nohy opět adaptovaly a bylo fajn. Cesta vedla zpočátku lesem, dlážděná jak jinak než kameny, kde nás ještě neobtěžoval žádný vítr.

 

K Sliezskému domu jsme dorazili v 10 hodin a po půl hodině pauzy a po pořádném dooblečení jsme pokračovali nad východním břehem Velického plesa k hornímu okraji, odkud jsme vpravo kamenitým úbočím stoupali serpentínama, kde míjíme skály, které se jmenují Večný dážď. Cestou postupně poznáváme Veliclé doliny, impozantní pohledy na mohutné Granátové stěny a na obrovský masív Gerlachovského štítu.

Ve 12 hodin, opět po výstupu po řetězech, se ocitáme na Polském hřebenu, kde jsme po úvaze zakončili naší druhou cestu.

         

Zde se stala opět další příhoda pro pobavení okolí, kdy uprostřed hřebenu je omrzlý rozcestník, který si poklidně fotím. Když ke mně přijde polský turista a začne něco mluvit. Z jeho povídání všichni pochopili, že mu jde o vyfocení s rozcestníkem. Jenže jak tam mrzlo a foukalo, tak to zanechalo asi na mě následky a já se vesele vydal k rozcestníku, začal pózovat a čekal až si mě vyfotí. Asi takhle..

Výsledek byl takový, že se celý hřeben zaměřil na tuto situaci a já byl zralý na to skočit bungee jumping bez lana :D Takže prosím Vás, až Vám Lucka bude vyprávět tuto příhodu, řekněte, že jste to už četli, že to nechcete slyšet, protože to už vyprávěla po příjezdu snad každému, koho potkala :D Večer po sestupu jsme jeli opět do termálů, kde jsme zrelaxovali naše těla po dvoudenních tůrách. Byly to skvěle strávené 4 dny s našimi kamarády a příští rok pojedeme určitě znova, kdy by se měli jít roháče.